Vývoj stálých loutkových scén ve 20. letech

Vývoj stálých loutkových scén ve 20. letech

Revoluční historické změny, které nastaly po skončení první světové války, pádu Rakousko-Uherské monarchie a vzniku Československé republiky, ovlivnily všechny oblasti společenského života. V mírových podmínkách a s nově nabytou státní nezávislostí došlo k velkému uvolnění tvůrčích sil celého národa. Pro české loutkářství, jehož přirozený vývoj byl válkou přerušen, nastalo období dosud nejintenzivnější expanze.

Každý rok vznikaly stovky nových divadel, která pravidelně hrála v sobotu a neděli pro mladé diváky – na konci 30. let jich bylo téměř tři tisíce. Představení se konala všude: ve velkých městech (v Praze bylo tehdy aktivních 20–35 skupin) i v malých vesnicích.

Jak loutkáři postupně získávali stálé scény ve školách, knihovnách, obecních sálech a zejména v centrech Sokola a dalších tělovýchovných organizací, začali nahrazovat dosavadní jednoduché mobilní jeviště složitějšími scénickými konstrukcemi, vybavenými světelnou a zvukovou technikou, které umožňovaly moderní inscenaci a lepší využití jevištního prostoru.

To představovalo vrchol reformních snah, které byly zahájeny vydáním sbírky Dekorace českých umělců, jež osvobodila scénu od nadbytečných okrajů – zbytku barokního systému dekorací – omezujících pohyb loutek po scéně. Rozmach loutkářství také přinesl snahy o výstavbu specializovaných budov.

Charakteristickým rysem celé doby byla mimořádná účast sochařů, umělců, designérů nebo učitelů umění v čele mnoha skupin. Tento jev vycházel z důležitosti postavení umělců jako tvůrců loutek v rámci systému loutkového divadla jako celku. Ještě významnější však bylo to, že kreativní umělci svou odborností zvyšovali úroveň amatérů ve skupině, z nichž mnozí se teprve učili základům práce s loutkami.