Loutka v terapii slouží jako objekt, do kterého klient projektuje část sebe sama – proces známý odborně jako externalizace. Naše osobnost se skládá z mnoha menších „subosobností“, které můžeme do loutky promítnout, což usnadňuje komunikaci. Každá subosobnost se může aktivovat v různých situacích a ovlivnit naše myšlenky, rozhodování a chování. Například se můžeme chvíli cítit jako bezstarostné dítě a vzápětí jako hrdina, který někomu pomohl. Tyto subosobnosti jsou zdravou součástí psychiky.
Zaměřme se však na zraněné subosobnosti. Ty mohou představovat například naši část, která truchlí nad ztrátou blízké osoby, traumatizované dítě, podvedeného partnera nebo někoho s hlubokými obavami (například klaustrofobií). Tyto subosobnosti se často označují jako traumatizované, disociované nebo falešné.
Naše zraněné subosobnosti se často skrývají před ostatními; to je přirozené. Málokdo by otevřeně sdílel své strachy z davů nebo bolest ze zrady partnera. Podobně se i sami vyhýbáme bolestivým emocím nebo vzpomínkám, přestože ovlivňují naše chování. Pro terapeuty to představuje výzvu, protože klienti mohou pravdu skrývat, zkreslovat nebo mít potíže s otevřením se. Vytvoření bezpečného prostředí pro upřímnou komunikaci v terapii je efektivní, ale časově náročný proces.
Loutka zde může hrát klíčovou roli. Co říká loutka, není vnímáno jako něco, co říká klient, ale jako něco, co říká loutka sama, což umožňuje volnější vyjádření. Loutka může říct mnohem více, než by se klient cítil komfortně říci sám.
Loutky mohou být přínosem i pro terapeuty. Například je mohou použít k položení obtížných nebo nepříjemných otázek. V takových případech loutka funguje jako prostředník, který změkčuje interakci. Terapeut také může přímo oslovit loutku, čímž vytváří uvolněnější a méně konfrontační dynamiku.
Dospělí této technice často zpočátku nedůvěřují. Tato skepse však může nástroj učinit ještě efektivnějším. Představte si, že dáte loutku manažerovi na vysoké pozici a vysvětlíte, že pomůže odhalit hlubší problémy. Zpočátku se může cítit uraženě a tvrdit, že není dítě a nemá čas na „experimenty“. Abychom to překonali, vyvinuli jsme specifickou loutku a techniku v rámci projektu Erasmus+ ve spolupráci s Puppet Uni Praha a Moreno Institutem.
Loutka musí být jednoduchá na ovládání, aby se klient mohl soustředit na samotnou terapii, ne na její mechaniku. Měla by být také snadno pochopitelná a srozumitelná, aby se klient s ní mohl identifikovat.
Jsem součástí týmu na Puppet Uni Prague, kde se věnujeme této technice s cílem ji vyučovat. V následujících dvou odstavcích zmíním dva klíčové přístupy, které jsme podnikli.
Tato loutka byla navržena jako jednoduchý a přístupný nástroj pro terapeuty. Tradiční sady loutek jsou často příliš složité pro běžné použití. Ochránce je neutrální, snadno ovladatelná a dostatečně humanizovaná, aby na ni bylo možné promítnout různé subosobnosti. Je k dispozici jako 3D tisknutelný soubor nebo ve dřevěné podobě.
Tato loutka se setkala s dobrým přijetím u dospělých klientů, zejména u těch, kteří byli vůči loutkám skeptičtí. Většina z nich je přesvědčena o její účinnosti, když je představena jako sofistikovaný nástroj vyvinutý Puppet Uni Praha. Loutka byla vytvořena a testována v rámci projektu Erasmus+, za což jsme EU vděční.
Jak bylo zmíněno, existuje mnoho způsobů, jak používat loutky v terapii. Zaměřil jsem se na specifický přístup známý jako metoda „Třetího oka“. Tato vysoce účinná technika byla ověřena odborníky a praktikujícími terapeuty. Klient při této metodě pracuje s loutkou jako se zrcadlem sebe sama. Terapeut hraje pasivní roli pozorovatele a posluchače.
Proces spočívá v tom, že klient externalizuje svůj problém do loutky, což mu umožní komunikovat s problematickými subosobnostmi a lépe je pochopit. Tento proces pomáhá klientovi zkoumat, přijímat a integrovat tyto aspekty do svého života.
Je to jako mluvit se sebou samým prostřednictvím loutky a odhalovat pravdy, které byste si jinak nemuseli chtít přiznat. Během terapie klienti vstupují do lehkého transu, což jim umožňuje lépe přistupovat ke svému podvědomí.
Plánujeme tuto metodu dále zkoumat a doufáme, že se stane oficiální terapeutickou technikou.
Terapeut dá klientovi loutku, přesune rozhovor na jiné téma a později se zeptá: „Co by na to řekla loutka?“ To umožní terapeutovi zjistit, zda si klient vytvořil vazbu s loutkou a používá ji k vyjádření sebe sama.
Terapeut se zeptá: „Jak by to řekla loutka?“ To často pomáhá klientovi popsat situaci upřímněji nebo z nové perspektivy.
Pokud klient nadále mluví obranně prostřednictvím loutky, znamená to, že ještě není připraven se otevřít. Přesto loutka poskytuje kanál pro postupnou komunikaci.
Vytvoření vlastní loutky je časově náročnější proces, ale může prohloubit zapojení klienta. Klienti tím odhalují své vlastní příběhy a vytvářejí si silnější vztah k loutce.
Klient může použít dvě loutky k simulaci konverzace, což se často kombinuje s technikami, jako jsou rodinné konstelace.
Pokud vás toto téma zajímá nebo jste terapeut, rádi se s vámi spojíme a prozkoumáme možné formy spolupráce.